Staré přísloví „Kdo šetří, má za tři“ lze aplikovat snad na všechny obory lidské činnosti. Tedy i na stavebnictví, kde se čím dál víc hovoří o šetrných budovách. „Šetřit velí zdravý rozum,“ vystihuje podstatu tohoto trendu Boris Zupančič, který stojí v čele exekutivy České rady pro šetrné budovy.
Připomeňme, že Česká rada pro šetrné budovy je velmi mladou organizací, vznikla „až“ v září 2009. Netrpí však žádnými dětskými neduhy, ba naopak, má se čile k světu. Z původních třinácti zakládajících členů se jejich počet za rok a půl víc než zpětinásobil a dá se předpokládat, že ještě poroste, a to rapidně. Evropská unie totiž chystá několik zásadních legislativních změn, které stavebnictví nasměrují zcela jednoznačně k šetrnosti. Ale nejen o tom bylo naše povídání.
Co jste stihli za rok 2010, a tedy vlastně v prvním roce činnosti vaší organizace?
Minulý rok hodnotím jako skvělý; podařilo se nám vstoupit do podvědomí odborné i laické veřejnosti a máme už přes 70 členů z celého spektra stavebního byznysu. A hlavně, dokázali jsme diskuse, jestli má cenu stavět šetrné budovy, „otočit“ na to, proč takové budovy nestavět. A to je pro nás velmi pozitivní posun v chápání problematiky šetrných budov.
Jaký je rozdíl mezi šetrnou a tzv. obyčejnou budovou?
V českém jazyce se používá pojem šetrná budova, v angličtině je pro to vžitý název Green Building, tedy zelená budova. Pro nás začíná šetrná budova už u plánování jednotlivých městských částí, tedy u urbanistů, „osobností“ developera a investora, Její vývoj pak pokračuje zapojením architektů a projektantů, výběrem technologií atd. U šetrné budovy klademe důraz na tzv. integrované plánování, kdy celý realizační tým spolupracuje. Za velmi důležitou část považujeme správný management budovy. Sledování šetrnosti pro nás končí až na sklonku životnosti budovy, tedy asi po 50 letech, kdy se dělává generální rekonstrukce. Pak je směrodatné, kolik materiálu se dá ze staré budovy recyklovat, a kolik skončí jako odpad, a tudíž i zátěž životního prostředí. Šetrná budova je svým způsobem jako puzzle; skládá se z mnoha segmentů a všechny do sebe musejí zapadat.
Je to hodně drahé puzzle?
Rozdíl mezi náklady na klasickou budovu a šetrnou se neustále zmenšuje. Záleží také na tom, jak šetrnou tu budovu chcete mít. Například když se rozhodnete chytat dešťovou vodu, musíte si udělat nádrž jako rezervoár, potrubí, čerpadlo a další zařízení. To bude něco stát. Jenže tohle je jen jedna strana rovnice. Ta druhá spočívá v úsporách. Každý investor si musí spočítat, jaká je návratnost nákladů, zda a v jaké míře má investovat a kolik.
Boris Zupančič
Je pro vás jako zastřešující organizaci problémem skloubit činnosti stavebníků s činností těch odborností, které dělají z obyčejných budov právě ty šetrné?
Šetrnost je ve velké míře otázkou zdravého rozumu. Jak už jsem se zmínil, je pro ni velmi důležité integrované plánování. Hned na začátku, tedy před prvním plánováním, si musejí všichni zainteresovaní sednout k jednomu stolu, nastínit své vize, ale zároveň respektovat toho druhého. Každá technologie má své nároky, ať už na prostor, kvantitu či cenu. Všechny složky se musejí vzájemně pochopit a skloubit své požadavky, aby pak společné koncepční věci mohly být využity při realizaci co nejracionálnější šetrné budovy.
Nahrává vám v tomhle směru legislativa?
Legislativa se hodně vyvíjí. Prvním důležitým krokem je nová evropská direktiva o energetické náročnosti budov, která je platná od května loňského roku. V této normě se objevují dvě zásadní data: rok 2019, od něhož se mohou stavět veřejné budovy pouze s téměř nulovou spotřebou energie, a rok 2021, odkdy se toto nařízení bude vztahovat na všechny budovy. Tato direktiva bude mít obrovský vliv na celý stavební byznys.
Co si má laik pod pojmem „téměř nulová spotřeba energie“ představit?
Evropská komise slíbila, že do letošního léta směrnici dopracuje a jasně v ní vysvětlí, co tento pojem téměř nulové spotřeby energie představuje. Jak už ale vyplývá z názvu, spotřeba energie bude muset klesnout, a to výrazně. Do celkové bilance se počítá topení, užitková teplá a studená voda i osvětlení v kancelářských budovách, které se dá centrálně řídit. Dnes se pro to používá pojem pasivní dům. Budova s „téměř nulovou spotřebou energie“ bude tedy nejspíš budova pasivní, s podstatně menší spotřebou energie z obnovitelných zdrojů.
Řekl jste, že evropská direktiva výrazně změní stavební byznys. Jak?
Všichni ve stavebnictví se budou muset znovu učit. Přijdou nové technologie, nové způsoby a metody. Bude se to týkat nejen řídících pracovníků, ale i dělníků v manuálních profesích. V každém případě si to vyžádá mnohem pečlivější provedení stavby, aby nedocházelo k únikům energií. Do větších detailů a podrobností se rozvedou dnes už známé metody rekuperace, rozvodů vody, tepla, světla a nasazení obnovitelných zdrojů energie.
Dá se podle vás odhadnout, kolik firem v Česku se už zabývá stavebními technologiemi, směřujícími k realizaci šetrných budov podle nových směrnic?
Tento trend se stále stupňuje. Nabídka je už nyní větší a širší, hodně firem pochopilo, že jinudy cesta nepovede a že čím dřív se na ni vydají, tím lépe. A nejsou to jen nadnárodní společnosti, ale také ryze české podniky. Některé dokonce do byznysu, pokud se netýká šetrných budov, vůbec nejdou. Obecně se dá říct, že nízkoenergetické budovy dokáže dnes stavět většina našich firem.
Je tedy podle vás reálný názor, že se šetrné budovy do pěti let stanou nedílnou a hlavní součástí českého stavebnictví?
Ta cesta není a nebude jednoduchá. Musíme se ještě hodně naučit. Obecně se říká, že budovy spotřebují čtyřicet procent dodávané energie. To je hodně. Problémem nejsou nové budovy, ty se postaví už podle nových pravidel. Oříškem jsou rekonstrukce těch dosavadních. V této oblasti se budou muset všichni zainteresovaní hodně snažit, aby bylo vše realizovatelné, ale aby to zároveň mělo ekonomický smysl.
Jako vlajkovou loď své organizace pro propagaci šetrných budov jste si vybrali Národní divadlo v Praze. Co vás k tomu vedlo?
Národní divadlo je veřejná budova, financovaná především státem. Jednak je to pojem v české historii, a jednak tam před osmi, devíti lety začali krok za krokem dělat rekonstrukci s cílem hledat úspory a snižovat náklady. Setkávali se při tom s interními problémy v komunikaci mezi jednotlivými sférami státní správy, čekala je spousta problémů, které museli řešit. Našli si systém EPC, který je postaven na principu, že jeho realizace se zaplatí z následných úspor. Pokud se tak nestane, musí rozdíl dorovnat dodavatelská firma! Případný přebytek se rozdělí mezi firmu a objednatele. Tohle je podle mě zejména pro státní správu velmi důležité. Národní divadlo tak ročně šetří milionové částky. Stalo se propagátorem Green Buildingu ještě dřív, než vůbec vznikla naše organizace.
Takže Národní divadlo je příkladem všem ostatním?
Ano, a dá se říci, že si Národní divadlo vybralo nás, aby mohlo tenhle dobrý počin lépe propagovat. My se snažíme projekt šetrnosti Národního divadla rozšířit i na divadla v krajských městech. Tým z Národního divadla tak slouží jako příklad a je k dispozici svým kolegům na krajských úrovních.
Autor: Jan Hrabálek
